fantasy_sci.fi_svet

Noc s Andrsenem aneb slavíte mezinárodní den dětských knih?

Právě dnes 2. dubna se slaví mezinárodní den dětské knihy! Tento den se slaví již několik desítek let, přesně od roku 1967. A toto datum není náhoda, je totiž spojeno s jednou velmi významnou události – narodil se známý dánský spisovatel a pohádkář Hans Christian Andersen. Jeho tvorba je obecně známá, kdo by totiž neznal třeba Malou mořskou vílu, Cínového vojáčka, Císařovy nové šaty, Divoké labutě, Ošklivé káčátko, O princezně na hrášku a Sněhové královně. A plno dalších zajímavých děl.

Celosvětově toto výročí připomíná Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu. Knihovníci (potažmo školy) pořádají v tento den mnoho akcí, například pověstná Noc s Andersenem. Společnost pro dětskou knihu byla založena v roce 1953 a mezi její první členy se řadila i známá spisovatelka dětských knih Astrid Lindgrenová.

A jak se tento den slaví a proč je to tak důležité?

Cílem tohoto dne je upozornit na fakt, že čtení dětem a dětské knihy jsou důležitou součástí našeho života, a hlavně života našich dětí. Není žádné tajemství, že právě knihy rozvíjí a podporují dětskou (a nejen dětskou) fantazii a představivost. Utužují rodinné vazby (při četbě rodičem), a dítě tak poprvé poznává zlo a dobro. Navíc, každá dobrá pohádka má v sobě nějaké to ponaučení, které by mělo dítěti také napovědět, jak se správně rozhodovat v budoucím životě.

V České republice se můžeme setkat s mnoha projekty podporující dětskou knihu – např. projekt Čteme dětem, který nabádá rodiče, aby četli svým ratolestem.

Hans Christian Andersen

zdroj: Wikipedie.org (https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Hans_Christian_Andersen)

Hans Christian Andersen (výslovnost: Háns Kristián Andrsen; 2. dubna 1805 Odense – 4. srpna 1875) byl dánský spisovatel, proslul především jako jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek se staly již klasikou. Kromě světoznámých pohádek napsal také několik úspěšných románů, několik poměrně málo úspěšných básnických sbírek a divadelních her.

Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy. Poměrně brzy, 6. září 1819, utekl do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako tanečník a zpěvák. Jeho díla byla odmítána, neboť prozrazovala „nedostatek elementárního vzdělání“. Andersen byl hrubý, přepjatý a pramálo kultivovaný. Stěhoval se z jednoho levného bytu do druhého. Jednou dokonce bydlel v nevěstinci, což si ale neuvědomoval.

V Kodani se setkal v roce 1821 s ředitelem divadla Jonasem Collinem. Ten jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na latinském gymnáziu ve Slagelse. Tam našel Hans i ubytování a stravu u jedné vdovy. Hans později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersenovi studium příliš nešlo a lze říci, že zde získal pouze základy, které již nikdy nerozšířil. Dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Jazyk se ale nenaučil dokonale nikdy – až do smrti mu museli korektoři opravovat texty. To vedlo k úvahám o jeho dyslexii, ale příčinou bylo patrně zkrátka to, že vzdělávací proces zahájil příliš pozdě.[2] V roce 1828 maturoval.

Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby. Podle Andersenova vlastního svědectví se mu tělesná láska zhnusila v dětství, kdy spal v posteli s vlastními rodiči – jejich soulož, kterou mnohokrát viděl, ho děsila a učinila mu sex navždy odporným.

Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, jenž o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.

Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být např. podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách; či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech. Trpěl zjevně některými neurotickými symptomy – byl bacilofob, kvůli čemuž pil jen převařenou vodu a kliky otevíral kapesníkem. Ve svém cestovním kufru vozil vždy lano, aby mohl uniknout z hotelového pokoje, kdyby hotel začal hořet. K dalším jeho fobiím patřilo, že ho pohřbí zaživa – proto usínal vždy s cedulkou na prsou, na niž byl nápis „jen vypadám, že jsem mrtvý“. Nikdy také nejedl vepřové maso. Mnoho z jeho symptomů asi zůstávalo skryto, protože žil sám, ale o řadě z nich svědčil spisovatel Charles Dickens, který Andersen pozval na nějaký čas k sobě domů. Podle Dickense Andersen přestěhoval nábytek v celém pokoji a propadal zvláštním záchvatům vzteku, při nichž vybíhal do zahrady a vždy zabořil obličej do hlíny. Když byl upozorněn, že již uplynula doba, na kterou byl pozván, zabarikádoval se na tři dny v pokoji. Když konečně vyšel, odjel uražen. Dickens to komentoval slovy „byl tu jen pět týdnů, ale mé rodině to přišlo jako celé věky“ a přerušil s Andersenem veškeré styky.

„Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal o rodném městě. V roce 1841 se Hansova matka upila k smrti. Přesto jí syn zanechal pomník v tragické pohádce Nebyla k ničemu.

Sám nikdy nezaložil byť jednočlennou domácnost – žil v penzionech, v hotelích, nebo na cestách, na nichž strávil devět let. Byl milovníkem hodinových strojů a dokázal jejich chod pozorovat hodiny.

Na jaře roku 1872 spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě zvaném Rolighed nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Andersenův pohřeb, jehož se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národního smutku. Brzy se Hans Christian Andersen stal nejslavnějším Dánem všech dob a dánským národním symbolem. Navzdory tomu, že on sám Dánsko nazýval „zlým, sadistickým, satanským a proradným“. I kvůli tomu, že jakákoli kritika či jen letmá výtka se ho bolestně dotýkala a nebyl schopen ji přijmout.

Sdílej:

Čtete dětem? Jakou pohádku jste naposled četli vy sami?