Noc s Andrsenem aneb slavíte mezinárodní den dětských knih?

V Kodani se setkal v roce 1821 s ředitelem divadla Jonasem Collinem. Ten jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na latinském gymnáziu ve Slagelse. Tam našel Hans i ubytování a stravu u jedné vdovy. Hans později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersenovi studium příliš nešlo a lze říci, že zde získal pouze základy, které již nikdy nerozšířil. Dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Jazyk se ale nenaučil dokonale nikdy – až do smrti mu museli korektoři opravovat texty. To vedlo k úvahám o jeho dyslexii, ale příčinou bylo patrně zkrátka to, že vzdělávací proces zahájil příliš pozdě.[2] V roce 1828 maturoval.

Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby. Podle Andersenova vlastního svědectví se mu tělesná láska zhnusila v dětství, kdy spal v posteli s vlastními rodiči – jejich soulož, kterou mnohokrát viděl, ho děsila a učinila mu sex navždy odporným.

Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, jenž o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.

Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být např. podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách; či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech. Trpěl zjevně některými neurotickými symptomy – byl bacilofob, kvůli čemuž pil jen převařenou vodu a kliky otevíral kapesníkem. Ve svém cestovním kufru vozil vždy lano, aby mohl uniknout z hotelového pokoje, kdyby hotel začal hořet. K dalším jeho fobiím patřilo, že ho pohřbí zaživa – proto usínal vždy s cedulkou na prsou, na niž byl nápis „jen vypadám, že jsem mrtvý“. Nikdy také nejedl vepřové maso. Mnoho z jeho symptomů asi zůstávalo skryto, protože žil sám, ale o řadě z nich svědčil spisovatel Charles Dickens, který Andersen pozval na nějaký čas k sobě domů. Podle Dickense Andersen přestěhoval nábytek v celém pokoji a propadal zvláštním záchvatům vzteku, při nichž vybíhal do zahrady a vždy zabořil obličej do hlíny. Když byl upozorněn, že již uplynula doba, na kterou byl pozván, zabarikádoval se na tři dny v pokoji. Když konečně vyšel, odjel uražen. Dickens to komentoval slovy „byl tu jen pět týdnů, ale mé rodině to přišlo jako celé věky“ a přerušil s Andersenem veškeré styky.

„Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal o rodném městě. V roce 1841 se Hansova matka upila k smrti. Přesto jí syn zanechal pomník v tragické pohádce Nebyla k ničemu.

Sám nikdy nezaložil byť jednočlennou domácnost – žil v penzionech, v hotelích, nebo na cestách, na nichž strávil devět let. Byl milovníkem hodinových strojů a dokázal jejich chod pozorovat hodiny.

Na jaře roku 1872 spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě zvaném Rolighed nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Andersenův pohřeb, jehož se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národního smutku. Brzy se Hans Christian Andersen stal nejslavnějším Dánem všech dob a dánským národním symbolem. Navzdory tomu, že on sám Dánsko nazýval „zlým, sadistickým, satanským a proradným“. I kvůli tomu, že jakákoli kritika či jen letmá výtka se ho bolestně dotýkala a nebyl schopen ji přijmout.