fantasy_sci.fi_svet
Rozhovor s Janem Kucinem - autorem fantasy knihy "Když padaly hvězdy"
o autorovi
Pochází z Brna, kde stále žije a nejspíš navždy bude. Odmala čte, a čím je starší, tím čte víc. Miluje fantasy v jakékoli podobě — ať už knižní, filmové, nebo počítačově herní. Zároveň ale miluje sport a celý jeho život je spojený s baseballovým klubem Hroši Brno. Vystudoval tělesnou a občanskou výchovu na Masarykově univerzitě a učí na gymnáziu. Jeho láska k fantastice ho v posledních letech dohnala k vlastní tvorbě. Román Když padaly hvězdy je jeho debutem.
Velké díky autorovi @jan_kucin, který s námi spáchal tento rozhovor.
Recenzi na knihu „Když padaly hvězdy“ najdete ZDE.
Co tě motivovalo k tomu, abys napsal knihu?
Miluji fantastiku. Celý život čtu, hraji počítačové hry, sleduji filmy a seriály. A z téhle mojí lásky k fantastickým příběhům všech forem se prostě jednou zrodila touha tvořit i sám. Dlouho mi to zrálo v hlavě, protože od první myšlenky, že by to člověk chtěl zkusit, je to k realizaci a skutečnému odhodlání ještě kus cesty. Ale nakonec se zadařilo.
Čteš rád? Jaká je Tvá oblíbená kniha, potažmo autor?
Čtu rád a čtu hodně. Co se oblíbenosti týče, jsou to takoví obvyklí podezřelí. Miluji Terryho Pratcheta, každou knížku ze Zeměplochy jsem četl mnohokrát. Jako dítě jsem vyrůstal společně s Harry Potterem. Po Zeměploše jsem nejvíce krát přečetl Zaklínače od Sapkowského, a stejně jako knížky miluji i hry. A pochopitelně je tady Tolkien a všechny příběhy ze Středozemě. Z fantastiky jsem toho přečetl mraky, ale co se týče pro mě zásadních a oblíbených děl a autorů, jsem prostě chodící klišé.
Jak vznikl název „Když padaly hvězdy“?
Vymyslet název bylo těžké, ale s tím se určitě potýkají i ostatní autoři. Chtěl jsem vystihnout zásadní události celé knihy a zároveň její tón. Vložit do toho určité tajemno, které ale po přečtení začne dávat smysl. Aby se po přečtení člověk na tu knížku podíval a název v něm evokoval všechno důležité. A v tomto ohledu je skutečně těžké být jakkoliv originální. Ten název vznikl už v průběhu psaní a postupně vytlačil všechny ostatní alternativy tak důsledně, že už si žádnou ani nevybavuji. Prostě tam najednou patřil. Takže bych řekl, že vznikl tak, že v průběhu procesu zapadl na své místo.
Jak trávíš svůj volný čas?
Úplně moc volného času nemám, takže se snažím, aby moje práce byla tak trochu i můj volný čas. Prostě dělám, to co mám rád, ať už to je učení, trénování dětí v baseballu, nebo psaní, které už úplně jako volný čas neberu, protože je to dřina, i když mě to hrozně baví. Jinak pochopitelně rodina, přítelkyně a kamarádi. Pak knížky, počítačové a deskové hry, filmy a seriály, baseball a sport obecně, příroda, cestování, a nebo se klidně jen tak flákat. Což se mi teda posední dobou moc nedaří, za trochu flákání se bych se nezlobil.
Kniha Když padaly hvězdy má skoro 600 stránek, není to na prvotinu docela risk?
Asi ano, ale já to tak vůbec nebral, protože jsem po žádném „úspěchu“ prvoplánově nesahal. Bavilo mě psát a tohle bylo to, co jsem psát chtěl, takže jsem neměl žádný důvod se čemukoliv přizpůsobovat. Že se to Jirkovi Štěpánovi a lidem v Hostu líbilo, a že mi to vydali, je naprosto úžasné. Ale vůbec jsem nepřemýšlel o tom, po čem by nakladatelství mohlo sáhnout, nebo o tom, že by jiný formát i rozsah mohl být přístupnější čtenářům a třeba úspěšnější. Je možné, že mě v budoucnu bude lákat napsat uzavřenou knížečku na 150 stran. Rád se nechám v tomto překvapit. Ale i tak bych to psal v prvé řadě pro sebe. Pokud mě v životě nepotká ohromné štěstí a mým knížkám se bude dařit tak, že bych se psaním i živil, na nějaký risk asi hledět nebudu nikdy.
Co tě na psaní knihy nejvíce bavilo?
Bavilo mě prožívat ten příběh. Poznávat hrdiny, poznávat a zkoumat ten svět. Bylo to pro mě dobrodružství. Psaní je oproti čtení mnohorozměrný zážitek. Ta naprostá svoboda na novém a neznámém místě je úžasná věc. V tom světě jsem toho už stihl za několik let prožít hrozně moc, protože si ho v hlavě nosím pořád a myšlenkami se v něm toulám skutečně často. Takže pro mě osobně je všechno podstatně hlubší a skutečnější, než cokoliv, co se dá dostat v rozumném rozsahu na papír. A to je to, co mě na psaní baví nejvíc. To, že jsem prošlapal lesy, města, pouště a hory úžasného světa, potkal úžasné lidi a byl svědkem úžasných věcí, malých i velkých. A to všechno zadarmo a kdykoliv a kdekoliv.
Naopak, co tě nejméně na psaní tvé knihy bavilo?(pokud teda něco) 😉
Revize. Řekl bych, že to má spousta autorů stejně. Když už znáte nazpaměť nejen příběh, ale i pomalu každou větu a snažíte se to vypilovat k dokonalosti. V průběhu toho jsem si několikrát říkal, že ať to radši zůstane takhle, než abych to musel číst ještě jednou. Pravda ale je, že ten rozdíl mezi první a poslední verzí je tak markantní, že teď už se vlastně na revize druhého dílu těším, protože se těším na ten výsledek. Ale první setkání s revizemi pro mě rozhodně nebylo lehké. A děkuji své redaktorce Ireně Danielové, že mě tím provedla a že i díky ní je výsledná knížka tou nejlepší verzí sebe sama.
Tvá kniha má úžasnou obálku. Byl to tvůj nápad nebo jsi to nechával čistě na grafikovi?
Moje byla jen obecná vize, motivy, které by se tam měly objevit. Provedení bylo čistě v rukou grafičky Veroniky Cágové. A máš pravdu, ta obálka je krásná a splňuje všechno to, co jsem ani sám nevěděl, že si vlastně přeji. A nejen obálka. Grafika a detaily celkově. Měl jsem z toho pochopitelně strach, protože to je něco, co velkou měrou definuje nejen tu jednotlivou knížku, ale v případě série i celý její zbytek. Ale předčilo to všechna moje očekávání, a když nic jiného, tak minimálně vzhledově bude celá „Koruna snů“ úžasná.
Máš nyní rozpracovanou nějakou novou knihu?
Mám dokonce hotovou. Druhý díl Koruny snů je na světě. Teď ho pochopitelně čeká hromada revizí a vylepšování, takže finální verze je ještě daleko, ale to už je vlastně jen taková nezbytná legrace, jak jsem o tom psal už dřív. Takže se za chvilku pustím do dalšího dílu. Nemá cenu ztrácet čas. Koruna snů čeká.
Přišly dny kdy, jsi nevěděl jak pokračovat s rozepsanou knihou?
Taková chvíle naštěstí nepřišla. Já byl ve své hlavě vždy o dost napřed, a to ve všech směrech příběhu. Občas jsem se musel rozhodovat, z jakého úhlu a jakým způsobem události odvyprávím, ale to šlo vždy čistě jen o metodu a rozsah. Naopak, měl jsem několik krizí, hlavně kolem prostřední části, protože jsem právě už přesně věděl, co je třeba napsat, takže se mi do toho nechtělo. Ztratilo to pro mě trochu kouzlo, protože ten příběh byl pro mě osobně už vlastně řečen, a přišlo mi to jako práce (hlavně, chlapče, nepracuj!:), co je třeba udělat, abych se zase dostal ke krásám objevování. Tenhle problém se naštěstí vytrácí s tím, jak se člověk blíží ke konci, protože ta vidina finiše vás žene vpřed a dává vám nadšení a touhu to dodělat.
Co pro tebe znamená fantasy?
Fantasy je nekonečný svobodný prostor. Je to kouzelná, vše objímající říše, kde je každý vítán a kde nic není nemožné. Fantasy je touha i možnost, jak se vydat za hranice vlastního těla. A pak se zase vrátit o něco lepší.
Kde čerpáš inspiraci pro svou tvorbu?
Ve své hlavě. Která je pochopitelně ovlivněná vším, co za ty roky do sebe nasála. Řekl bych, že je to právě to množství příběhů a emocí s nimi spojenými, které postupně vytvořili onen bublající kotel, z něhož začaly vyvěrat nápady vlastní. Prostě se to všechno tak dlouho míchalo a spojovalo, až to zreagovalo v cosi hodného pozornosti, a to něco už pak stačilo jen důkladně prozkoumat. Pro inspiraci si tedy nikam nechodím. Ta prostě přijde, a člověk už jen otevírá dveře.
Je něco, co bys rád vzkázal svým čtenářům?
Pokud si přečtete „Když padaly hvězdy“, udělá mi to ohromnou radost. A když se vám první díl „Koruny snů“ bude líbit, udělá mi to radost dvojnásobnou. Já vám za to můžu slíbit, že budu psát tak rychle, jak to jen půjde! 😊 Ale to nejdůležitější je, že čtete obecně, ať je to cokoliv. Takže děkuji každému, kdo má rád knížky, a vůbec to nemusí být zrovna ta moje. Ať vám čtení dělá jen radost a nikdy nepřestane.
Znáte tvorbu autora? Co je pro vás na fantasy knize to nejduležitější?