Upřímně se za mě jedná o slabší díl, ani ne kvalitou textu, kniha se četla úplně sama, ale přidanou hodnotou k celku, jako sérii a přidanou hodnotou k vývoji postav. Kapitola za kapitolou se jedná o klasickou Kotletovinu, plnou akce a drsných hlášek. Velká bitva o důležitou planetu vypadá zajímavě, děj se, ale změní v putování kapitána bouchače po válkou zničené planetě, kde musí čelit různým nepřátelům, ale také získá ty nové. Kapitán Bouchač je jako postava velmi tvrdý, někdy až syrově nekompromisní a ve válečném tlaku musí znovu a znovu překonávat své vlastní hranice. Kotleta zde využívá kontrastních momentů, kdy brutální válečné scény střídá chvíle napětí a lidského zamyšlení, čímž mě udržuje v neustálém očekávání. Já mám ale osobně radši, když je příběh rozprostřen na všechny nebo aspoň větši část posádky, jejích kooperace a vybudována chemie je základem Legie, a to co na této sérii mám rád. Zde je to spíše až v poslední třetině, což je škoda.

„Plameny války“ jsou nejen akčním sci-fi, ale také obžalobou mechanismů války jako takové, kde jednotlivci často končí jako pěšáci na šachovnici mocných. Kotleta zde nastavuje nemilosrdné zrcadlo, které odhaluje, že cena za vítězství je vždy vysoká a někdy až neúnosná. Právě tato skutečnost, že každé vítězství má svou cenu je pro mě osobně důležitá…