Rozhovor s jednou z autorek Karbonového města - Eva Lassler

Jaká je Tvá oblíbená kniha? Potažmo autor?

Philip K. Dick, Douglas Adams, John Lennon. Oblíbila jsem si i Johna Jacksona Millera, inspiroval mě jeho styl psaní. A oblíbených knih je samozřejmě spousta. Stopařův průvodce po Galaxii, série Runovládci, Pevnost od Francise Paula Wilsona, Annihilation od Drewa Karpyshyna. Ale paradoxně víc než jednou jsem četla jen jedinou knihu – Imzadi od Petera Davida. Jsem fanoušek Star Treku, hlavně TNG. A paradoxně proto, že takhle romantické knihy jdou běžně úplně mimo mě 🙂 Na druhou stranu, mám kompletní sbírku knih Star Trek USS Titan (česky a anglicky). Postavy Rikera a Troi mě jednoduše baví.

Co tě motivovalo, abys začala psát?

Nějak to tam bylo vždycky. Dokud jsem jako dítě neuměla psát, kreslila jsem. Každý obrázek měl nějaký příběh – obrázek vždy to byl jen „snímek“ z něčeho komplexnějšího. Později jsem začala s kreslenými povídkami. Následovaly běžné povídky, knihy. Svou první jsem psala už ve svých osmi nebo devíti, ale když se ohlédnu, tak to byla samozřejmě katastrofa! Následoval hluboký zájem o filmy. Chtěla jsem být scénárista, ale zdálo se to jako příliš komplikovaný cíl. Být spisovatelem je v tomto ohledu „snažší“…a to jsou hodně velké uvozovky 😀

Jaké máš koníčky?

Psaní, filmy, čtení (beletrie & literatura faktu), kreslení (tužka & digitální), prop making, cosplay, šití, LEGO, malování na textil, malování miniatur. A v posledních týdnech se učím číst/psát egyptské hieroglyfy. Ze sportu běh a golf – ani v jednom nejsem moc dobrá, ale snažím se.

Jak se vybírali autoři k psaní této povídkové knihy? Byl nějaký konkurz? 

Konkurz rozhodně nebyl! Vždy jsme ale hledali někoho, kdo někdy něco napsal (byť do šuplíku). Lidé přicházeli a odcházeli. Pracovat s vícero autory není legrace, vyžaduje to disciplínu. A i když ta cesta byla dlouhá a občas rozhádaná, zvládli jsme to.

Kde bereš inspiraci na své fantasy příběhy?

Kde se dá. Mohou mě inspirovat vlastní sny, texty písní. Melodie, při níž mi v mysli naskočí nějaká vize; pocit, obraz nebo scéna. Často začínám stavět příběhy na nějakém oblíbeném herci – napadne mě: „tenhle by byl super, kdyby hrál takovou postavu“. A pak začnu psát. V mé hlavě jsou všichni hollywoodští herci dostupní a zdarma 😀

Chystáš se svůj svět z povídky přenést i do samostatné knihy či dokonce plánuješ sérii?

Bitva o nebe bude mít pokračování, ano. Již během psaní povídky se mi v hlavě začal rozvíjet děj dvojky, proto jsou v povídce nějaké nejasné informace, které osvětlím v samostatném díle. Bude se jmenovat Navzdory všemu, to klidně mohu říct. Mám tu informaci na svém uměleckém webu už asi dva roky 😀 Opět se bude týkat alternativních realit a cestování časem, nyní v ještě větší míře. Jestli ale vyjde knižně nebo jako e-book či dokonce zdarma, to si netroufám odhadnout. Ale chci ten příběh dovyprávět a dopřát své postavě pocit smíření.

V povídce se objevovali zajímavé monstra tzv. havěť, co tě inspirovalo?

Hledala jsem něco, co mohu naklíčovat specificky na Ostravu a okolí. Při pohledu na mapu jsem si uvědomila, kolik zvláštních názvů čehokoli tady máme. Všechny se dají logicky/historicky vysvětlit, ale proč z nich rovnou neudělat bytosti? Kunčičany z Kunčic, Slepičany z Kuřho rynku, Psohlavce ze stejnojmenné ulice. Třeba se někde v nějaké alternativní realitě nejmenují ulice podle toho, co se na nich třeba prodávalo, ale podle toho, kdo tam žije. A že se jim říká tak nepěkně, jako havěť, byla vyloženě potřeba toho příběhu.

Jak se zrodil nápad, že napíšete povídkovou knihu, kde bude hlavním tématem Ostrava?

Protože to zatím ještě nikdo neudělal 🙂 Na začátku mělo Karbonové město vypadat úplně jinak. Měl to být gamebook s naprosto odlišnou myšlenkou. Měli jsme putovat po starých ostravských tramvajových trasách a provádět hráče historickou Ostravou. Vyžadovalo by to hodně studia. Také jsme pořád naráželi na nějaké „ale“. A míchali nápady, až to přestalo být udržitelné. Až když jsme se rozhodli udělat povídkovou sbírku, nabídla jsem koncept Karobonového města, který jsem měla už tehdy pár let v hlavě. Zalíbilo se to. Návrh byl přijat a fungoval.

Psala jsi ukončení všech příběhů, které se spojovali v poslední povídce, ovlivňovali Tě i jejich autoři?

Koncept konce jsme vymysleli s BeeSeem (Roman Bílek). Měla jsem tedy jasnou osnovu. Ale psaní jsem samozřejmě konzultovala s ostatními autory. Vždy jsem je poprosila, aby se podívali, zda se jejich postavy chovají stejně, konzistetntě. Nedělají vyloženě něco, co byste od nich nečekali. Eva J. musela upravit chování Strylly, neboť jí přišla na konci – v mém podání – moc vyděšená. BeeSee zase dostával za úkol text „zhororovatět“, jakožto hororový autor. Já horory nečtu ani nesleduju. Pokud se to tam však hodilo, BeeSee byl ten, kdo to udělá správně.

Je něco, co bys ráda vzkázala svým čtenářům?

Ehm…děkuji? Nejpíš tím budu mluvit za všechny autory Karbonového města. Děkujeme za důvěru, shovívavost, za podporu…a za odvahu přečíst si dílo někoho prakticky neznámého 🙂